Dr. Arnošt Fürth znovu čestným občanem města Sušice

Takto mi odpověděla paní Marietta Pritchard z USA, vnučka dr. Arnošta (Ernsta) Fürtha na oznámení o udělení čestného občanství jejímu dědečkovi na jednání zastupitelstva dne 22. června 2011. Kdo byl dr. Arnošt Fürth a co je důvodem udělení (přesněji znovu udělení) čestného občanství města Sušíce?

Arnošt (Ernst) Fürth, vnuk spoluzakladatele sirkařství Bernarda Fürtha, se narodil 8. dubna 1865 v Sušici. Do rodinné firmy Bernard Fürth (dolní sirkárna) přistoupil v roce 1892 a spolu se starším bratrem Bernardem přispěli k mohutnému rozmachu sirkařství v Sušici, v ČSR a ve Střední Evropě. Prováděné modernizace ve výrobě zápalek ke konci 19. století dostaly odbyt zápalek do stadia kritické stagnace. Překotný růst počtu nově založených sirkáren vyvolal na světových trzích cenový zmatek. Důsledkem nesmírně tuhého boje na trzích usedají velké exportní firmy v Rakousko-Uhersku za jednací stůl. Jejich jednání je v roce 1903 završeno spojením šesti největších rakouských továren na zápalky v akciovou společnost „SOLO" továrny na zápalky a leštidla, akciová společnost se sídlem ve Vídni. Bernard Fürth je zvolen do správní rady a mladší bratr dr. Arnošt Fürth ze Sušice nastupuje do Správy ústředny ve Vídni, do jejíž kompetence spadalo komerční a technické vedení a veškerý nákup. V Sušici až do roku 1913 zůstává vedoucím ředitelem. V tomto roce odchází do Vídně.

Nastoupená cesta koncentrace výroby pokračovala za finanční podpory „Landerbanky". Hned v zakládacím roce se „SOLO" podílelo na zrodu akciové společnosti maďarských sirkáren a vykoupilo továrnu na zápalky v Bernarticích ve Slezsku. V roce 1905 bylo navázáno účastenství se společností v Temešváru a rok nato se do vlastnictví SOLA dostala továrna na zápalky 'Třeští na Moravě. Koncern se zaměřil na potřebné změny ve strojové technice v zá-palkové výrobě, která nahradila rukodělné pracovní úkony a posílila lepší uplatnění v exportu zápalkového zboží. Sušické sirkárny s tradičním exportem, jejichž výrobky měly světovou pověst, se staly doménou ve společenství koncernu SOLO. Koncern se postaral o přeměnu výrobního cyklu na bezpečnostní zápalky (dnešní typ standardních zápalek) a zajistil automatizaci celé výroby.

Koncern SOLO v neztenčené míře pokračoval v koncentraci prostředků vstupem do továrny na zápalky v jugoslávském Osijeku a do továrny na zápalky v maďarském Szegedu. Tato kapitálová koncentrace spojená s mohutným racionalizačním programem vyřadila během několika let celou řadu středních a malých sirkařských podniků. Po vzniku ČSR se oba bratři podíleli na účelném spojení továren na zápalky na území nové československé republiky v novou společnost „SOLO" spojené akciové československé sirkárny a lučební továrny se sídlem hlavního závodu v Praze. Československé SOLO zápasilo s vnitřní i zahraniční konkurencí, snažilo se o kontingentní dohodu se stranou stojící firmou Schell a synovec ze Staré Dlouhé Vsi u Sušice, která ustavičně narušovala obchodní vztahy na tuzemském trhu levnějším zbožím. K tomu se přidružily nevyjasněné odbytové otázky se slovenskými výrobci zápalek, sdruženými V kartelní prodejně v Ružomberoku. Problém správní rada vyřešila získáním rozhodujících slovenských podniků a sirkárny v Podkarpatské Rusi.

V roce 1926 bylo v dolní továrně (označované B.E) zaměstnáno 905 dělníků a v horní továrně (označované V. S. — dnešní PAP) 301 dělníků. V souvislosti s krizovým stavem odbytu na světových trzích se výrazně projevily snahy mocného Švédsko—amerického trustu „Svenska Tándsticks Aktiebolaget" (zkráceně STAB) o udržení monopolního postavení ve světě. Po skončení války představitelé obou koncernů SOLO ve Vídni i v Praze sledovali agresivní obchodní politiku tohoto světového koncernu. Právě díky zdatnosti obou Fürthů se export SOLA pomalu a soustavně zlepšoval. Samozřejmě tento postup SOLA se rozcházel s plány STABu. Ti ale brzy poznali, že se SOLEM bude zapotřebí jednat o rozdělení světových trhů. Jednotlivé dochované smlouvy jsou toho důkazem. Dobrá finanční situace byla také důvodem, že správní rada v březnu 1930 schválila zahájení přípravných prací pro postavení Domu Zdravotní Péče (DZP), sociální instituce na svou dobu mimořádnou. V březnu roku 1932, po předchozím mírném zvýšení odbytu zápalek, klesl obrat firmy na minimum a v důsledku toho byl provoz v horní továrně V. S. zcela zastaven. Všichni v Sušici s nadějí sledovali jednání o zavedení náhradní výroby. Dočkali se toho v červenci 1933, kdy se správní rada rozhodla pro výrobu parafinových papírových obalů a dala základ dodnes významnému sušickému zaměstnavateli. V několika dalších letech se tato nová výroba impregnovaných nádob uspokojivě rozvinula a odbyt byl také dobrý. Nadějná perspektiva obalového průmyslu nabyla brzy na reálnosti. Vrchní dozor byl svěřen řediteli Ing. Čížkovi, Aby se správa podniku mohla lépe a účinněji rozvíjet, vyhledal si v roce 1936 zkušeného spojence, Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem, s nímž hodlal spolupracovat a později se s ním v roce 1938 i spojil.

To je ale jiná historie, které se již oba bratři Fürthové neúčastnili. Starší Bernard zemřel v roce 1936. Mladší Arnošt ve svých 73 letech je za své celoživotní zásluhy o rozvoj sušickych sirkáren, jimž stál v čele od roku 1903 do roku 1913 jako ředitel a od roku 1913 jako generální ředitel všech sloučených sirkáren na území bývalého mocnářství Rakousko-Uherského a po jeho rozpadnutí v téže vedoucí funkci v československé republice, v únoru 1938 jmenován obecním zastupitelstvem města Sušice čestným občanem. Avšak toto čestné občanství města Sušice, pramáti sirkařství, nemělo dlouhého trvání a čestné občanství mu bylo zrušeno v roce 1940. V zápise z jednání obecního zastupitelstva není uvedeno proč, ale lze se téměř s jistotou domnívat, že důvodem byl jeho židovský původ. Po dlouhých 70 letech, v dubnu 2010, jsme tuto skutečnost zjistili a požádali jsme starostu o nápravu této křivdy a o nové udělení čestného občanství panu dr. Arnoštovi Fürthovi na základě původního návrhu městské rady, podle usnesení ze dne 7. února 1938.

Dr. Arnošt Fürth v době zrušení občanství měl zcela jiné starosti, byl na útěku před nacisty. Neměl takové štěstí jako zbývající členové rodiny, byl zatčen ve Francii a internován v nacistickém lágru v Drancy. Zemřel v lednu 1943. Je jednou z mnoha obětí holocaustu. Nové udělení čestného občanství dr. Arnoštovi Fürthovi naším městem je skutečně šlechetným činem, který potomci žijící v USA (čtyři jeho vnuci a početné rodiny jejich dětí) oceňují. Když jsem v únoru informoval rodinu dr. Arnošta Fürtha o rozhodnutí rady města udělit mu Čestné občanství, rozhodli při té příležitosti navýšit „Stipendijní Fond Ernsta Fürtha", který v roce 1999 založili o dalších USD 5000. 

Z „Fondu" jsou podporování nadaní vysokoškolští studenti, bývalí studenti sušického Gymnázia, je-jichž rodinní příslušníci pracují nebo dříve pracovali v SOLO SIRKÁRNA, a. s. Z „Fondu" již bylo uděleno 27 stipendií v částce 251 tis. Kč. Hlavní myšlenkou založení „Fondu", je pokračování v rodinné tradici podpory vzdělanosti a nadaných studentů. Dr. Arnošt Fürth. byl na svou dobu vysoce vzdělaný člověk a ve vzdělání viděl budoucnost lidstva.

V dostupných dokumentech o počátcích sirkařství v Sušici a v dějinách továren na zápalky v Sušicí v letech 1839-1946 lze jednoznačně vysledovat zásluhu a přínos tří generací rodiny Fürthů v letech 1839-1936. Pro Sušici, kolébku sirkařství, bylo setkání pracovitého řemeslníka, vynalézavého a zkušeného Vojtěcha Scheinosta s energickým a velmi schopným obchodníkem Bernardem Fürthem, štěstím. Světovost sušickych zápalek a nebývalý růst techniky a ekonomiky v zápalkovém průmyslu je nutno připsat výjimečným vlastnostem Bernarda Fürtha a dr. Arnošta Fürtha.

V roce 1947 sepsala sekretářka bývalého vrchního ředitele Ing. Josefa Čížka, paní Anna Klásková, vzpomínky bývalých zaměstnanců — sirkařů, kteří se ve vzpomínkách vraceli do doby svého mládí a vzpomínali na svou práci v obou sirkárnách. Jde o vzpomínky vrstevníků obou bratří Fürthů. Paní Marie Hoštáková (nar. 1869) vzpomíná, že hlavní osobnosti v továrně byli majitelé závodu pan Bernard Fürth, kterému se mezi dělnictvem říkalo „Deníček", snad proto, že byl malé postavy a že se jeho otec jmenoval Daniel a pan Šimon Fürth, který byl mladší. Ráda vzpomíná na pana Bernarda Fürtha, který to s lidmi uměl a byl také oblíben. „Každému tykal a každého oslovoval křestním jménem, že jsem se divila, jak si všechna ta jména pamatuje a že si je nikdy nepoplete. Mně říkal Márinko". Také manželka pana Bernarda Fürtha přicházela často do dílen, obyčejně měla v ruce košíček s pletením a bavila se s lidmi.

Paní Marie Půroková (nar. 1856) vzpomíná: Naši páni nám přáli v továrně veselí a zejména pan Ernest často přišel do dílny a říkal Mančo, zazpívej něco a tak jsem mu jednou zazpívala také písničku, které se velice smál: „Žid je pán, Žid je pán, židovka je paní, žíďata jsou páňata a my jsme jejich poddaní." (Pan Ernest Fürth byl žid)

Když se pan Ernest oženila měl přijít se svojí paní poprvé do továrny, chystala se veliká sláva. Vše bylo chvojím ověnčeno, veškeré dělnictvo bylo seřazeno na dvoře a z každé dílny říkal někdo uvítací přání. Byli jsme svátečně oblečeni, tehdy se nepracovalo a celý den jsme dostali zaplacený. Z naší dílny jsem byla vybrána jako gratulantka a odříkávala jsem toto: „Páni hosté rozmilí, poslyšte mne jen na chvíli, co já chci panu jenerálu přát, to mu může jen Bůh dát. Protož vroucně Boha jen budu prosit každý den, by ho chránil v každý čas, a dlouho zachoval pro nás." Dostala jsem za přání 25 zlatých a rozdělila jsem se s ostatními z naší dílny. Večer jsme šli v průvodu s praporky a lampiony před dům generálního ředitele a tam jsme zpívali a vyhrávali. Ráda na tento slavný den vzpomínám. Pak jsme šli do „Koruny", kde byl bál a měla jsem ,,sólo" s panem Karlem Fürthem.

Pan Martin Markovec (1865) byl domovníkem a kočím u Fürthů. Ve svých vzpomínkách popisuje, jak si jeho služeb rodina cenila slovy: „V Sušici je jeden děkan, jeden hejtman a jeden kočí Martin'. Vím, že to byla slova upřímná, zakládal jsem si na tomto ocenění. Pán se mnou jednal vždy, jako s kamarádem, nikdy mi neporoučel a když mi někdo jiný chtěl poroučet říkával: „Martinu se nesmí poroučet, stačí přání jen nařknout a již je spiněno". Měl jsem své pány rád, nebyl jsem v jejich domě poddaným služebníkem, byl jsem svým pánem, byl jsem kočí Martin! Odešli páni, odešel jsem i já, jen dům č. 135 na náměstí v Sušici dosud stojí. (č. p. 135, na náměstí, poblíž radnice, dnešní COOP)." (vzpomínka byla sepsána v koncem roku 1943 po smrti dr. Arnošta Fürtha).

... snad nejvystižnější zakončení vzpomínek bývalých sirkařů na rodinu Fürthů a smutného konce jejich působení v rodné Sušici...

Ing. STANISLAV BOJANOVSKÝ